Pětiletý Brunek se probouzí do slunečného rána. Dnes je ten den, na který se tak dlouho těšil – půjdou s tatínkem do kostela! Radost mu trochu kalí obava, jestli se na něj tatínek nebude ještě pořád zlobit. Včera s Juzkem totiž zase skákali do kaluží a dělali z bláta máslo, a když pak přišel celý špinavý domů, tatínek se na něj zlobil.
„Tuž se na toho kluka podívej,“ volal směrem k mamince, „je špinavý jako prase! Vezmu na něho rýžák!“
Obava z přetrvávajícího tatínkova hněvu drží Brunka v posteli. Nakonec se přece jenom vyhrabe z peřin – vždyť přece půjdou do toho kostela, nechce zmeškat ani dělat rodičům starosti tím, že ho budou muset popohánět.
Zdráhavě vstoupí do kuchyně a zůstane zaraženě stát. Maminka stojí nad hromadou rozházených věcí a nic neříká. Brunek je zmatený, takový nepořádek doma nikdy neviděl. Všude leží obsah šuplíků – peníze, oblečení, hračky, dokonce i ti vyřezávaní dřevění ptáci, co mu je tatínek nosí ze šachty od sovětských zajatců výměnou za chleba.
Brunek neví, co by měl dělat. A tak zůstane stát až do chvíle, kdy se otevřou vstupní dveře a do nich vrazí Anusia Przybylová ze sousedství.
„Kde máte tatu?“ vyhrkne hlasitě.
„Ale odvedli ho,“ řekne maminka překvapivě klidně. „Asi nějaký výslech nebo co.“
„Ale kdeže výslech! Tam leží mrtvý! Na mezi za plotem!“
Karin Lednická, Životice. Obraz (po)zapomenuté tragédie [fragment]
Roku 2024 si připomeneme 80. výročí životické tragédie, největšího zločinu spáchaného Němci na Těšínsku během druhé světové války (a druhého největšího na území dnešní České republiky). Dne 6.8.1944 nacisté v odvetě za akci partyzánů zavraždili 36 zcela nevinných obyvatel Životic (dnes součást města Havířov v České republice) a sousedních obcí na Záolží – 27 deklarovaných Poláků, jednoho Poláka s volkslistou III. skupiny a osm deklarovaných Čechů. Během následujících týdnů a měsíců v důsledku dalších represálií, táhnoucích se prakticky do konce války, o život přišly desítky dalších lidí. Celkem tak počet obětí přesáhl sto občanů.
Tyto události do dnes zůstávají v živé paměti obyvatel regionu (zejména Poláků žijících na Záolží – české části Těšínského Slezska) a jsou zdrojem velmi silných emocí, ale také námětem pro literární tvorbu. V posledních letech se tématem životické tragédie zabývaly spisovatelky Danuta Chlupová (Polka ze Záolží, za román „Blizna“ z roku 2017 získala cenu nakladatelství Novae Res v kategorii „Literární debut roku“) a Karin Lednická (Češka ze Záolží, její kniha „Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie“ z roku 2022 byla oceněna v kategorii literatury faktu v soutěži „Kniha roku“). Karin Lednická věnovala velké úsilí vlastnímu výzkumu tohoto zločinu, spočívajícím ve sběru informací o rodinách obětí a vyhledávání původních, dosud nepublikovaných dokumentů – čímž doplnila práci zesnulého českého historika prof. Mečislava Boráka, autora knihy „Svědectví ze Životic. Těšínsko za druhé světové války a okolnosti životické tragédie” (Český Těšín 1999). V roce 2022 se tato publikace dočkala druhého vydání (rok nato pak vyšla v polském překladu „Świadectwo z Żywocic. Śląsk Cieszyński w czasie drugiej wojny światowej i okoliczności tragedii żywocickiej”). Polští historici se tímto zločinem zabývali pouze marginálně.
Lednická měla plné právo chopit se tématu Životic (a interpretovat jej podle vlastní literární citlivosti) a kniha „Životice“ byla velmi dobře přijata i Poláky ze Záolží. Místní skupina nejkonzervativnějších aktivistů reagovala rozhořčeně na to, že česká spisovatelka se zabývá tématem, který je jedním ze základů identity současných Poláků ze Záolží. Vyústilo to ve spor, který byl ve skutečnosti diskreditační kampaní Lednické, dalece přesahující rámec věcné diskuse, přičemž problematika samotné tragédie a obětí byla odsunuta do dalekého pozadí. Tyto události se časově shodovaly s 80. výročím zločinu, a tak se přirozeně tímto tématem začalo zabývat také Muzeum Těšínského Slezska v Těšíně, které je jednou z nejvýznamnějších kulturních a vědeckých institucí regionu, působících na poli historického výzkumu a popularizace znalostí o jeho dějinách. Muzeum Těšínského Slezska je pravděpodobně jedinou institucí, která se může povznést nad rozpory a představit téma životické tragédie objektivním způsobem.
S výsledky popularizační práce Muzea Těšínského Slezska na téma životické tragédie se můžete seznámit v rámci této dvoujazyčné výstavy „Żywocice 1944 / Životice 1944”, která je částí většího projektu „Slezské Lidice. Osmdesáté výročí životické tragédie”, realizovaného s podporou polského Ministerstva kultury a národního dědictví v rámci programu Národní památná místa v zahraničí. Kromě toho projekt zahrnuje: dvoujazyčné webové stránky, které jsou největším kompendiem znalostí o této události (zywocice.muzeumcieszyn.pl), dvoujazyčnou publikaci a řadu doprovodných akcí. Muzeum při realizaci tohoto projektu přehlíželo antipatie jedinců a současně se pokusilo o zahlazení polsko-českých různic na Záolží, proto také přizvalo ke spolupráci Karin Lednickou. S touto českou spisovatelkou nás pojí společné imperativy, jako je snaha o přesnost a objektivitu při prezentaci historie Životic, ale také touha po vedení dialogu. Věříme, že jednáme v zájmu Poláků žijících na Záolží, protože Karin Lednická, která je v současnosti jednou z nejpopulárnějších českých spisovatelek (kromě výše zmíněného ocenění za „Životice“ také další četná ocenění kritiky i čtenářů za jednotlivé svazky trilogie „Šikmý kostel“), je teď paradoxně nejvýznamnější ambasadorkou – vedle polské zpěvačky Ewy Farné – polskosti Záolží v České republice.
„Slezské Lidice” Emoce, které jdou ruku v ruce s líčením historie, jež se vine kolem událostí z 6.8.1944 v Životicích a jejich nejbližším okolí, jsou patrné i v názvech. I když se nejčastěji používá termín „životická tragédie“, někteří polští obyvatelé Záolží dávají přednost termínu „životický zločin“ (psáno spíše „Životický Zločin“). Ve studiích na téma Životic se používají také termíny „vražda v Životicích“, „likvidační akce v Životicích" nebo „pacifikace Životic“. Další problém představuje používání názvu „Slezské Lidice”, který část polských obyvatel regionu vnímá negativně. Tato formulace vznikla bezprostředně po druhé světové válce z iniciativy komunistické vlády údajně proto, aby zamaskovala skutečnost, že většina obětí zločinu byli Poláci. Má to také propojit životickou tragédii s českou historickou pamětí (stejně jako její zařazení mezi tři největší nacistické zločiny na českém území). Přesto termín „Slezské Lidice” do odborného diskurzu pronikl – používá se jak v českých, tak v polských publikacích, a takto také prof. Mečislav Borák nazval kapitolu věnovanou zločinu ve své knize „Na příkaz gestapa” (Ostrava 1990). Nakonec tak bylo rozhodnuto použít pro projekt název „Slezské Lidice", a to kvůli popularizačnímu potenciálu tohoto slovního spojení. Nejen v českém prostředí, ale i mezi zájemci o polské dějiny pak bude představovat jasnou paralelu. |