Sporné otázky

^{Téma životického zločinu zůstává v živé paměti obyvatel Zaolší a je zdrojem silných emocí, což je často původem sporů při hodnocení tohoto tragického sledu událostí. Od konce druhé světové války otázka národnosti obětí byla po léta jablkem sváru (v pohraničních oblastech, a navíc za válečných podmínek, je často obtížné někoho jednoznačně přiřadit k určité národnostní skupině). Češi také – zejména dr. Roman Prášil, tehdejší kurátor Muzea obětí fašismu v Životicích – přistupovali o hodně víc kriticky k aktivitám partyzánů z oddílu Józefa Kamińského řečeného „Střela“ („Strzała”). Na polské straně zase – zejména kvůli jednání hlavních dokumentaristů zaolšanské martyrologie v době druhé světové války, Józefa Burka a dr. Józefa Mazurka – postava velitele vojáků AK byla svým způsobem mytologizována. V posledních letech – zejména po publikaci v roce 2022 knihy Karin Lednické „Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie” [pol. „Żywocice: obraz (prawie) zapomnianej tragedii”] – se viditelně zvětšil zájem o životický zločin a spory kvůli tomu se také staly intenzivnější. Týká se to především následujících otázek:}

Spor o Isidora Mokrosze

^{O majiteli „dolní” hospody v Životicích, Isidoru Mokroszovi, se za léta napsalo hodně zlého. Stejně jako v případě Heinricha Mokrosche, druhého hospodského v obci, měl z něj být nacistický kolaborant. V hlášeních „Střely” je uváděn jako „člen NSDAP” (což nebyla pravda) nebo „nacistický lump”. Mírnější ve svém hodnocení byli prof. Mečislav Borák (udržoval přátelské vztahy s nacisty) nebo Otylia Toboła (družil se s Němci, kvůli čemu měl ve vesnici špatnou pověst).}

^{Takové hodnocení Isidora Mokrosze jako první zpochybnila Karin Lednická. Podle ní negativní hodnocení hospodského bylo ovlivněno tím, že byl Čech, který podporoval české školství v obci obývané před válkou převážně Poláky (postoupil svůj pozemek na stavbu české školy a poskytl ubytování pro učitele téže školy). Nespravedlivé hodnocení Isidora Mokroše je podle spisovatelky také důsledkem toho, že byl v podstatě náhodnou obětí partyzánů z Kaminského skupiny a obvinění z kolaborace mělo ospravedlnit chybu vojáků AK. Lednická ho dokonce nazvala „první civilní obětí životické tragédie”, což způsobilo velké rozhořčení některých polských aktivistů v Zaolší. Ke vzniku černé legendy Isidora Mokrosze přispělo i údajné příbuzenství se zmíněným Mokroschem (ve skutečnosti to byla pouhá shoda jmen). Lednická své argumenty podpořila poválečným rehabilitačním formulářem Isidora Mokrosze. Z něhož vyplývá, že komise složená ze životických Poláků a Čechů jednomyslně shodla na jeho nevině. Proti rehabilitaci Isidora Mokrosze se nevyslovil ani jeden obyvatel Životic (což se v případě kolaborantů dělo velmi výrazně). Za argument dokládající Isidorovu nevinu lze pokládat i to, že k jeho vdově Zofii chodili po válce lidé do hostince i do obchodu - což by zcela jistě nedělali, kdyby považovali jejího muže za spoluviníka}

^{Další důkaz k tomu, že Isidor Mokrosz kolaborant nebyl, můžeme najít v materiálech dr. Józefa Mazurka (velkého příznivce partyzánů), který uváděl: Je třeba poznamenat, že Mokrosz Henryk stal na straně nacistů, a Mokrosz Izydor a Pawlas Franciszek spolupracovali s partyzány (u Isidora poznámka dr. Mazurka: byl lhostejný), a dodatečně ho počítal mezi „plnohodnotné” oběti životické tragédie. Mezi ty zaolšanský doktor započítal – kromě 36 lidí zavražděných 6.8.1944 – oběti přestřelky v hospodě (partyzána Antoniho Krótkiho a Isidora Mokrosze), a také zemřelých v koncentračních táborech zatčených 6.8.1944 a 11.8.1944 – celkem 49 lidí. Podle doktora Mazurka Isidor Mokrosz byl také první civilní obětí tragédie (zaolšanská novinářka Otylia Toboła tyto informace zpochybnila, říkaje, že doktor Mazurek nebyl historik, ale jedině „amatérský sběratel vzpomínek”, přestože sama – i když se tváří jako nepochybná autorita v oblasti druhé světové války v Těšínsku – historička také není a své reportáže psala hlavně podle vzpomínek svědků historie, které shromáždila mnoho let poté, co tak učinil Dr. Mazurek[!]. Samozřejmě ke zdroji, jakým jsou poznámky dr. Mazurka se také musí přistupovat kriticky, ale stejně je to – stejně jako rehabilitační formulář – nějaká konkrétní informace). Odpůrci Lednické řešili také, jak je to možné, že měli partyzáni přepadávat obchod Isidora Mokrosze, a v poznámkách dr. Mazurka je přímo zmínka o spolupráci (což je ale nadinterpretace). Tady se jenom můžeme domnívat, že informátor dr. Mazurka považoval za „spolupráci” fakt, že hospodský tyto události nehlásil okupační vládě. Kromě poslední „aprovizační akce” z 2.8.1944, kdy ztráty na zboží dosáhly takovou úroveň, že úřední kontrola by ho dostala do vážných potíží a podezření o spolupráci s partyzány, za což by mohl být poslán do koncentračního tábora nebo mu hrozil trest smrti..}

Spor o volkslistu

^{Jako potvrzení obvinění Isidora Mokrosze se často uvádí fakt, že byl držitelem volkslisty III. kategorie. Mezi některými komentátory tématu druhé světové války v Horním Slezsku (včetně Těšínska) se občas objevuje názor, že ti, kteří „přijali volkslistu”, byli lidé nějaké horší kategorie. Říká se jim pohrdavě „folksdojči“ nebo „kolaboranti“, vyčítá se jim, že „zapřeli svou národnost“, že se „dohodli“ s nacisty atd. Absurditu takových tvrzení odhaluje už základní fakt, že volkslistu v Těšínsku držela většina obyvatel (na území tehdejšího těšínského okresu asi 70 %, tj. více než 180 000 osob). Je obecně známo, že Slezané byli polskými vojenskými a církevními úřady v exilu přemlouváni, aby v zájmu ochrany vlastních životů volkslistu přijali. Pochybnosti by nakonec měla rozptýlit skutečnost, že v Těšínsku je potvrzeno mnoho případů spolupráce s odbojovým hnutím i na straně lidí, kteří drželi volkslistu (která jim mimochodem dávala nesrovnatelně rozlehlejší možnosti boje proti okupantům). Samozřejmě nejednou za to platili i životem. Sám „Střela” psal ve svých vzpomínkách: Formuláře Ausweisů a firemní papír jsme získávali [...] prostřednictvím lidí, kteří pracovali v různých německých úřadech a spolupracovali s námi. Byli to samozřejmě Poláci s volkslistou. Mezi samotnými partyzány byli navíc i lidé, kteří „utíkali před německou armádou“, tedy nejspíše před odvodem do wehrmachtu na základě toho, že drželi volkslistu. Současné vnímání této problematiky ovlivňuje také poválečná komunistická propaganda, která zapsání do DVL uváděla jako jednoznačný akt zrady. „Přijetí volkslisty” mohlo znamenat zachránění života sobě i své rodině (v případě obětí pacifikace Životic 6.8.1944 nepřijetí znamenalo bohužel smrt).}

Volkslista (Deutsche Volksliste, DVL, Německý národní soupis)  Za nacistické okupace dokument, který měl sloužit jako potvrzení německého původu dané rodiny. V oblastech Polska anektovaných Třetí říší přímo (např. Horní Slezsko, Gdaňské Pomořansko, Velkopolsko) byla volkslista zavedena 4.3.1941. V katovickém regionu (který zahrnoval správní okresy Těšín a Bělsko) musel každý člověk ve věku výše 10 let povinně vyplnit podrobný dotazník, na jehož základě úředníci rozhodovali o potenciálním zařazení do jedné ze čtyř skupin DVL: I a II) politicky aktivní a pasivní osoby německé národnosti, kterým bylo uděleno německé občanství; III) autochtonní zástupci „jiných národností" s vazbami na německou kulturu, ale částečně polonizovaní (Horní Slezané, Kašubové, Mazurci, Horalé) a Poláci v manželském vztahu s Němci. „Trojkaři" získávali německé občanství podmíněně na 10 let; IV) osoby německého původu, které v meziválečném období vedly nějaké aktivity ve prospěch Polska, a také Poláci „rasově hodnotní“. Tady bylo německé občanství udělováno jenom ve výjimečných případech. V praxi byla volkslista v mnoha případech udělována i přes nesouhlas dotyčné osoby (např. tím, kteří se při sčítání lidu v roce 1939, tzv. „prstovým“, přihlásili ke slezské národnosti). Lidé, kteří nebyli přiřazeni do žádné kategorie DVL, měli být nakonec deportováni do Generálního gouvernementu. Ve skutečnosti však byla absence volkslisty často záminkou k mnohem tvrdším represím, včetně odeslání do koncentračního tábora nebo popravy. Za vyhýbání se vyplnění dotazníku také hrozil přísný trest. „Přijetí volkslisty” významně zvyšovalo šance na zachránění života (zlepšovalo i ekonomickou situaci rodiny). Muži volsklistáři dostávali pokyn narukovat k wehrmachtu (ze kterého často dezertovali, aby se připojit k některé alianční armádě, např. Polským ozbrojeným silám na západě).

Spor o „konfidenty”, „kolaboranty”, vysídlené lidi a „aprovizační akce”

^{Případ Isidora Mokrosze ukazuje, že označování partyzány lidí za „konfidenty”, „lumpy”, „velké parchanty” nebo „nebezpečné nacisty” (tyto označení vzato z hlášení „Střely”) mívalo občas velmi křehké základy. Jiný příklad takového člověka je Josef Vorbach, vysídlenec z Bukoviny, který byl umístěn na statku krejčovského mistra Józefa Mrózka z Horní Suché a převzal jeho živnost, zatím co pravoplatný majitel byl i s rodinou odeslán do tábora nucené práce pro Poláky ve Fryštátu (polenlagru). Potom zahynul v KL Mittelbau-Dora. Rozdíl mezi tím, jak byl popisován Vorbach a jeho smrt v hlášeních Kamińského a v deníku manželky Józefa Mrózka, Anny, je překvapující. U velitele partyzánského oddílu: Nacista nebezpečný. Sotva přišel do Horní Suché a už chtěl tady stáhnout celou svou rodinu. Vrhl se na jednoho z Družiny a chtěl mu vytrhnout pistoli, u toho byl těžce střelen (Flegma [pseudonym partyzána – pozn. MSC]). Rumun zemřel druhý den. Nic nebylo sebráno. U Anny Mrózek: Právě tu [do dílny – pozn. MSC] vtrhli partyzáni a začali střílet po bezbranném, nevinném člověkovi střílet. Ironií osudu bylo, jak jsme se dozvěděli později, že Vorbach zahájil administrativní kroky cílem zařízeni propuštění naší rodiny z lagru, protože chtěl Jozefa zaměstnat v dílně, kterou obsadil. Kamińského slova „nic nebylo vzato” se týkají faktu, že partyzáni lidi považované za nepřítele netrestali jenom fyzicky, ale jim také zabavovali peníze, jídlo a jiné zboží. Potraviny získávali také od spolupracovníků oddílu a z obchodů s potravinami (podle Kaminského – někdy na žádost majitelů, kteří nebyli schopni vyúčtovat zboží úřadům). Tyto „aprovizační akce” – jak jim říkali partyzáni – se staly předmětem kritiky starších českých historiků, jako de facto krádeže (je doloženo prameny, že k takovým akcím docházelo i v obchodě Isidora Mokrosze). V reportáži Otylie Toboły to komentoval partyzán Alojzy Foltyn, řečený „Bříza“ („Brzoza”) takhle: Jasně, že jsme brali. Němci měli všechno, my nic. Nám nikdo do lesa jídlo auty nevozil, tak jsme brali těm, co měli hodně, protože s Němci žili příliš dobře.}

Spor o „vinu” za životickou tragédií

^{V souvislosti s kritickým hodnocením aktivit partyzánů ze skupiny Józefa Kamińského řečeného „Střela” podle nejnovější publicistiky (Karin Lednická, Wojciech Święs), se objevily obvinění s přiřazováním jim viny za tragické události 6.8.1944. Je nutné jasně zdůraznit, že nikdo neklade rovnítko mezi vojáky AK a faktické pachatele zločinu – velitele poboček gestapa v Těšíně a Katovicích a také jim podřízené příslušníky, podporované wehrmachtem a vojenským četnictvem (více v záložce: „Odpovědnost za zločin”). Německé vina za touto tragédií není zpochybnitelná. Úplně jinou (a při tom zcela samozřejmou) otázkou je to, že pacifikace Životic byla pomsta nacistů za akci partyzánů v hospodě Isidora Mokrosze v noci z 4. na 5. srpna 1944. Tento útok byl proveden bez přípravy, potom, co velitel oddílu, který původně vyrazil do terénu, aby odzbrojil četnickou stanici, dvakrát změnil plány. Nelze u toho promlčet, že partyzáni svou akci zahájili i když byli plně vědomí, že jejich činnost vede k těžkým odvetám Němců zaměřeným proti civilnímu obyvatelstvu – dříve se konaly mj. dvě hromadní popravy demonstrativního charakteru: v Oldřichovicích 5.6.1944 (jako pomsta za zabití velitele místní landwache Johanna Jośka bylo oběšeno pět Poláků, z toho jeden místní – Jan Zazdrożny z Tyry) a Horní Suché 18.7.1944 (v rámci pomsty za zabití německého přestěhovalce Josefa Vorbacha bylo oběšeno pět Poláků, z toho jeden místní – Jerzy Lasota z Komorní Lhotky, kromě toho bylo tehdy zatčeno 28 lidí z okolí, ze kterých 20 zahynulo v táborech), a také spousta jiných teroristických činů. Partyzánská činnost byla jedním z faktorů, jejichž vzájemné působení povedlo k pacifikaci obce (za kterou jsou odpovědní Němci). Jedná se o dvě různé, i když vzájemně provázané záležitosti.}

Spor o Józefa Kamińského, řečeného „Střela“ („Strzała”)

^{Nepřímo se sporem o „vinu” za životickou tragédii koresponduje spor o hodnocení velitele oddílu partyzánů Zemské armády (Armia Krajowa – AK) spojeného s osudy této události. Během desetiletí tato postava byla svým způsobem mytologizována. Úplně nekriticky se opakovala často dost přehnaná tvrzení převzatá z Kaminského hlášení či vzpomínek, např. při každé zmínce o něm se opakuje informace, že v zájmu ochrany civilního obyvatelstva před represemi prováděli partyzáni své akce v německých uniformách a v tomto jazyce i mezi sebou komunikovali, takže si nacisté mysleli, že mají co do činění s dezertéry z wehrmachtu (v tom případě odkud by se braly odvetné akce okupantů?). Převládal dodnes se vyskytující postoj, že partyzán z AK „musí" být prezentován jako „rytíř na bílém koni", zatímco mezi partyzáni spíš nekončili „hodní hoši". Tvrzení, že vojáci AK byli také lidi a dělali chyby nebude žádné velké odhalení. Kamiński tady nebyl výjimkou. Prezentování ho jako člověka „z masa a kosti” – se zohledněním ne jenom přednosti, ale i nedostatků – nijak ho přece neuráží. Naopak – naivní představování partyzánů jako bezchybných a bezúhonných, přináší jim jedině posměch a z historie dělá politiku. Když „Střela“ rozhodoval o akci proti gestapákům v hospodě Isidora Mokrosze, nejspíš si neuvědomoval, že povede k takové hekatombě. Pokud by si to uvědomil, jednal by tehdy jinak? Zatímco neschopnost odolat pokušení k provedení úplně nepřipraveného atentátu na nacisty Gawlase a Weissa ještě by šlo nějak pochopit (škoda, že „příležitostně” zahynul náhodný člověk – Isidor Mokrosz), co máme říct o situaci, kdy ranění partyzáni, kteří se léčili v domě spojky Marii Zaleské v dnešní ulici Śrutarské, v plném Němců Těšíně, si zašli na seanci do nedalekého kina? Byla to odvaha nebo lehkomyslnost? Jiná věc je, že to, jak často a jakým způsobem byl využíván byt Zaleské, už samo sebou porušuje všechna pravidla konspirační činnosti a dříve nebo později muselo se stát příčinou konce Kamińského skupiny (a opravdu tam se odehrál poslední akt činnosti oddílu). Také skutečnost, že se partyzáni neskrývali v lesích, ale bydleli u lidí ve vesnicích v Zaolší (kde se zdržovali i Němci a kde byli stále aktivní udavači), nesvědčí moc dobře o obezřetnosti „Střely" a vystavovala civilní obyvatelstvo velkému nebezpečí. Na Kaminského případu je však nejkřiklavější skutečnost, že po úplném rozbití oddílu v podstatě nechal poslední ze svých „chlapců“ vlastnímu osudu – odešel ze Zaolší a přidal se k sovětské zpravodajské hlídce a později se přihlásil k práci pro bezpečnostní úřad. Potom se zaolšanským dokumentaristům Józefovi Burkovi a doktorovi Józefovi Mazurkovi ospravedlňoval, že návrat do Těšínska mu znemožnilo přesunutí se frontové linie na západ. Svůj životopis si „vylepšil” ještě na několika místech.}

Józef Kamiński, řečený „Střela“ („Strzała”) – velitel partyzánského oddílu Zemské armády (AK) Nar. 26.2.1911 v Chicagu v dělnické rodině. V roce 1921 se Kamińští vrátili do rodného Živce. Do roku 1939 vykonával v rodném okolí různé fyzické práce. Jeho osudy po vypuknutí druhé světové války do doby zformování partyzánské skupiny na Zaolší jsou nejasné. Pravděpodobně se zapojoval do různých forem odporu proti okupantům, a nakonec vstoupil do jedné z jednotek ZWZ-AK působících v okrese Żywiec (v rozporu s pozdějšími tvrzení však v jejích strukturách neměl žádnou významnou funkci). Po hromadných zatýkáních členů polského odboje v bělském inspektorátu AK na podzim 1942 dočasně pobýval na území těšínského okresu. Nakonec dostal rozkaz utvoření v Zaolší regulárního partyzánského oddílu AK, co se stalo v prosinci 1943. Oddíl „Střely” rychle sílil až na více než 20 stálých členů a spoustu spolupracovníků (rekrutovaných hlavně mezi místním obyvatelstvem výhradně polské národnosti). Působil velice aktivně. Během několika měsíců nejintenzivnější činnosti bylo zorganizováno více než 40 akcí, v rámci kterých byly především vykonávány trestány bičováním a ukládány poplatky německým osadníkům a zástupcům místního obyvatelstva považovaným za konfidenty, doplňovány zásoby v rámci tzv. aprovizačních akcí a také byla ničena kritická infrastruktura – energetická, telekomunikační či dopravní. Stín na působení partyzánské skupiny Kamińského vrhá laxní přístup k pravidlům konspirační činnosti a zbytečné smrtelné oběti (přistěhovalec Josef Vorbach, hospodský Isidor Mokrosz). Akce partyzánů měly za následek odvety Němců, zaměřené na civilní obyvatelstvo. Po provedeném úplně bez přípravy atentátu na dva gestapáky v hospodě Isidora Mokrosze nacisté se dopustili pacifikaci Životic a zintenzivnili své aktivity proti partyzánům, v jejichž důsledku byl oddíl během několika týdnů zcela zlikvidován (a u toho další desítky civilistů zahynuly nebo byly poslány do koncentračních táborů). „Střela” byl jedním z mála partyzánů, kterým se podařilo přežít. Dostal se za frontovou linii a připojil se ke hlídce Rudé armády jako průvodce (v pozdější době se ospravedlňoval, že návrat do Zaolší mu znemožnilo přesunutí se frontové linie). V březnu 1945 v obsazené už sověty Suché (dnes Suchá Beskydská) přihlásil se do práce v Bezpečnostním úřadu (Urząd Bezpieczeństwa – UB). V dubnu 1945 se podílel na organizaci pobočky Okresního úřadu Veřejné bezpečnosti (Powiatowy Urządu Bezpieczeństwa Publicznego – PUBP) v Živci. V srpnu 1946 byl propuštěn z UB a odjel na Znovuzískaná území, kde hospodařil a byl aktivním členem Polské sjednocené dělnické strany (PZPR).  Předpokládá se, že se v šedesátých letech vrátil do rodného Živce. K otázce životické tragédie se nikdy oficiálně nevyjádřil (i když ho údajně trápilo svědomí). Zemřel 29.5.1970.

Otázka rozsudku Polského podzemního státu nad gestapáky

^{Někteří partyzáni se zmiňovali o rozsudku vojenského velitelství Zemské armády, podle kterého byli gestapáci Karl Weiss a Friedrich Gawlas odsouzeni k trestu smrti za zločiny spáchané na polském obyvatelstvu během působení v oblasti Živce a Bělska. Říká se také, že se gestapo o rozsudku smrti dozvědělo, a proto oba příslušníky přeložilo z Bělska do Těšína, kde byli nakonec identifikováni oddílem partyzánů „Střely”, který v Životicích využil příležitosti, aby rozsudek vykonat. Těžko říct, do jaké míry byla tato interpretace ovlivněna tragickými následky přestřelky. Faktem však je, že svědci vídali gestapáky v Těšíně dlouho před rokem 1944. Z dochovaných služebních dokumentů vyplývá, že se ve městě objevili v létě nebo na podzim roku 1940, což zpochybňuje verzi partyzánů (která se mimochodem neobjevuje ve hlášeních „Střely", nejspíš psaných průběžně, a byla pravděpodobně doplněna později). Na druhé straně neúplnost dochovaných materiálů nedovoluje tvrdit ze 100% jistotou, že rozsudek nad gestapáky neexistoval nebo že ti nepůsobili také na území Bělska a Živce.}