Svědectví

Svatební fotografie Marie a Teodora Warcopových, 1937
Zdroj: archív Kristíny Jurčikové-Warcopové
Maria Warcopová
Smrt Teodora Warcopa v očích jeho manželky


Manžel odešel hned brzy ráno malovat k zubaři Siwému pod kopec. Vstala jsem a šla za chalupu zabít kohouta k nedělnímu obědu. Vtom klapla vrátka. Vejdu do síně a tam už byl četník Sattler a jeden gestapák. Ptali se po mém manželovi. Řekla jsem, že šel k lékaři. Nasedli do auta a odjeli zpátky k Životicím.

Ještě nezmizeli z dohledu, když jsem uviděla, že se manžel vrací a jde rovnou do dílny. Hned jsem mu pověděla, že ho hledalo gestapo, ať se jde někam schovat. Zarazil se a řekl, že přece nic neprovedl. Chtěl se převléknout a jít do kostela, aby ho nenašli doma, kdyby se vrátili. Já jsem vzala konev na mléko a vydala se k jeho otci do Životic zjistit, co se vlastně děje. [...] Když jsem přicházela po cestě k můstku, zastavilo před domkem auto. Vystoupil gestapák a četník Sattler. Než jsem k nim došla, vyváděli už manžela ven. Byl bledý a chvatně se se mnou rozloučil. Vstrčili ho do auta, přisedli k němu a odjeli. Hrál si právě doma s dětmi, když pro něho přišli. Musel je položit na pokrývku a gestapák zavolal nájemnici Słowikovou, aby dala na děti pozor. Starší dcerka měla tehdy čtyři roky a mladší jenom dva měsíce. Stařečka Warcopa odvedli na bludovický kopec a tam čekali, až přivedou manžela. Viděl, jak ho přivedli a prosil, aby zastřelili raději jeho, že on je už starý, zatímco syn má dvě malé děti. Gestapák mluvil plynně česky a odvětil mu, že mají větší užitek z toho, když zastřelí mladého.

Zajeli o kus dále, než leželo Baronovo tělo, vytáhli manžela ven a postrkovali ho před sebou. [...] Odstrčili ho a nařídili mu, aby šel směrem k lesu. Sklonil hlavu mezi ramena a šel, u lesa zrychlil krok. Padl výstřel a manžel se převrátil. Potom se posadil a hrozně křičel, chytal se rukama trávy. Vrahové se otočili, jako by už chtěli odejít, ale jeden z nich se pak vrátil a střelil ho ještě jednou. [...] Po válce jsem byla u soudu v Ostravě jako svědek. Poznala jsem toho gestapáka, co byl tenkrát u nás, on mě také poznal a přiznal se, ze manžela zastřelil.

* * *

Svatební fotografie Florentyny a Henryka Bujokových, 1929
Zdroj: archív Bronislava Bujoka
Florentyna Bujoková
Smrt Henryka Bujoka v očích jeho manželky


Bydleli jsme v Dolních Bludovicích těsně při hranici s Životicemi. Přišli k nám ještě před pátou ráno a hrozně moc tloukli na dveře. Manžel je pustil dovnitř. Bylo jich pět nebo šest, všichni v uniformách. Ptali se po volkslistě. Potom provedli domovní prohlídku, všechno pozpřevraceli a nařídili manželovi, aby se oblékl. Podala jsem mu šaty. Manžel z nich vytáhl peníze, nechal si třicet marek a zbytek mi podal. Gestapák to viděl a usmál se.

Potom odešli. Muž ještě ze dvora zavolal Sbohem!, gestapáci zabouchli dveře. Nesměli jsme z domu. Jen oknem jsem je viděla odcházet, v obilném poli mizely hlavy gestapáků i hlava manželova. Odvrátila jsem se od okna a zrovna padl výstřel.

To asi střílejí partyzáni v Osikách, říkaly děti. Až dvanáctileté děcko od Przybylových nám povědělo, že tam leží někdo zabitý. Pak přišla sousedka Wacławiková, co jí také zastřelili syna, a povídá mi: Nesmíš plakat! Nesmíš tam ani chodit, střílejí! Viděli jsme ještě, jako ho odnášeli. Zůstal po něm na poli klobouk.

* * *

Svatební fotografie Marie a Karola Hawlikových, 1933
Zdroj: archív Marty Mikulowé
Maria Hawliková
Smrt Karola Hawlika v očích jeho manželky

Probudily mě ráno výstřely. Kolem šesté k nám přišla domácí Tomisová, že střílejí všechny, kdo nemají volkslistu. Radila jsem manželovi, aby se šel někam schovat, jinak že ho také zastřelí. Skutečně se někam ukryl, nebylo ho dlouho vidět.

Asi v půl deváté se vrátil domů. Ve vesnici už bylo ticho, střelba se neozývala. Mysleli jsme, že už je po všem. Manžel si šel na chvíli lehnout, aby si odpočinul před odpolední směnou. Půl hodiny nato přišli dva gestapáci, doprovázení cizím četníkem. Chtěli volkslistu. Četník to překládal. Pak řekli, aby šel manžel s nimi, vzali ho jen tak v košili a kalhotech. Za Szymszovou stodolou ho zastřelili.

O smrti muže jsem se najisto dověděla až před polednem, kdy jsem uviděla z okna, jak jeho mrtvolu veze soused Szelong na trakaři. Ani jsem se na něho nešla podívat. Měla jsem dva týdny po porodu a stejně jsem jeho smrt těžce odležela.

* * *

Svatební fotografie Emílie a Josefa Dudových, 1925
Zdroj: archív Zdeňka Dudy
Emilie Dudová
Smrt Josefa Dudy v očích jeho manželky


Manžel se chtěl v sobotu podívat do hospody na zastřeleného Mokrosze, ale pak tam raději nešel a jel pracovat do Bludovic na Podlesí. Tam se už proslýchalo, že se v Životicích bude střílet. Radila jsem mu, aby na čas odešel k mému bratrovi do Horních Bludovic, do protektorátu. Manžel na to řekl, že se nebojí, že přece nikomu nic neudělal. Šel spát, byl však neklidný.

Ráno jsem ještě spala, když manžel povídá: Střílejí. Podívali jsme se oknem a viděli, že od Chodury už přicházejí gestapáci. Manžel se rychle oblékl a už tu byli. Sotva si stačil natáhnout kalhoty a obout boty. Ptali se, zda se jmenuje Duda a zda má volkslistu. Řekl jim, že je Čech. Dva gestapáci přišli až do kuchyně, venku stála celá skupina i s četníkem Sattlerem. Znala jsem ho a chtěla jsem za ním jít, ale nepustili mě a nařídili zavřít dveře.

Viděla jsem ještě oknem, jak vedli manžela k lesu. Postrkovali ho, aby šel rychleji. Když se od nich vzdálil tak asi na pět metrů, střelil ho gestapák do týla. Kulka mu prošla hlavou, byl na místě mrtev.

Později přišla jiná skupina gestapáků. Chtěli sebrat našeho kočího, ale ten byl z protektorátu. Ptali se také po manželovi. Řekla jsem jim, že už nežije. Dopoledne k nám poslal starosta Mokrosz pro koně, které potřebovali k odvozu mrtvol. Náš kočí je pomáhal odvážet do Orlové.

Svědectví za: Mečislav Borák, Svědectví ze Životic, Český Těšín 1999