Ozbrojený střet mezi partyzány a gestapáky se pro nacisty stal záminkou ke krvavé pomstě na nevinných obyvatelích Životic a okolních obcí. Od rána 5.8.1944 byli vyslýchání svědkové přestřelky. O provedení krvavé odvetné akce rozhodl šéf těšínského gestapa Guido Magwitz. Večer zaměstnanci amstkomisariátu v Bludovicích dostali příkaz dostavit se do práce a okamžitě sestavit seznam občanů Životic, kteří nemají volkslistu. Po dohodě s gestapem byli ještě tu noc vyzvání členové pomocných hlídek (landwache) z Dolních Bludovic, Dolního a Horního Těrlicka a také Životic, aby se dostavili na četnickou stanici v Horním Těrlicku. Kolem druhé hodiny po půlnoci 6.8.1944 příslušnici těšínského gestapa (cca 25 osob) a katovické centrály gestapa (cca 40 osob) vyrazili několika automobily z Těšína. V Těrlicku se spojili s ostatními nacistickými příslušníky a vyrazili do asi 3 km vzdálených Životic.
Děti z polské mateřské školky v Životicích v kostýmech stylizovaných do krakovského kroje (ze 20 dětí na snímku 6 jsou sirotci po otcích zavražděných 6.8.1944 – celkem bylo takových sirotků 36), 1949 Zdroj: archív Marty Mikulowé
Vesnice byla důkladně obklíčena. Nacisté se rozdělili do čtyř skupin, ze kterých každá působila na vyznačeném úseku. Velitel každé z nich dostal papír se seznamem lidí k likvidaci. Akce byla zahájena kolem 4:30 hodin ráno, kdy většina obyvatel ještě spala. Několikačlenné skupiny opilých gestapáků a četníků prohledávaly dům za domem a požadovaly, aby muži, které v nich našli, předložili doklad o držení volkslisty. Každý, kdo doklad neměl, byl brutálně – často za doprovodu pláče dětí a protestů rodiny – vyveden z domu s informací, že jde k výslechu a že pokud neprovedl žádný trestný čin, nic mu nehrozí. Ale jakmile zmizeli z dohledu vlastního domu, byli tito lidé vraždění – většinou střelou do týlu. V mnoha případech byly oběti také okradeny (po popravě nebo ještě doma). Více než deset zavražděných bylo náhodnými oběťmi – 12 žilo mimo Životice (šest v Horní Suché, čtyři v Dolních Bludovicích, po jednom v Dolní Suché a Dolním Těrlicku), jeden byl zdejší, ale měl volkslistu třetí skupiny. Kati si totožnost obětí neověřovali na jmenných seznamech, které měli k dispozici – zastřelili každého, kdo nemohl okamžitě potvrdit, že je držitel volkslisty, a v několika případech (např. u oběti s volkslistou) je k tomu nejspíše vedly zcela osobní pohnutky.
Manželka zavražděného Teodora Warcopa, Maria, s dcerami Agnieszkou a Krystynou dva dny po životické tragédii Zdroj: archív Kristiny Jurčíkové-WarcopovéDům Františka a Tekly Warcopových (rodičů Teodora) v Životicích před rokem 1939. Zpočátku Němci, neschopní najít Teodora Warcopa, místo něho odvedli jeho otce. Později František Warcop nabídl svůj život výměnou za život svého syna, ale kati to odmítli Zdroj: archív Kristiny Jurčíkové-Warcopové
Pacifikace vesnice skončila kolem 10. hodiny. Zastřeleno bylo 36 mužů ve věku 17 až 59 let: z toho 27 se hlásilo k národnosti polské, jeden byl Polák s volkslistou třetí skupiny a osm se hlásilo k české národnosti. Starosta Heinrich Mokrosch určil obyvatele, kteří měli poskytnout vozy a pomoct převézt těla na starý židovský hřbitov v Orlové. Nikdo ze zavražděných se útoku na hostinec Isidora Mokroše nezúčastnil a podle zjištění prof. Mečislava Boráka s partyzány nespolupracoval. Byli zcela nevinní. Rozhodná většina z nich pracovala v místních dolech a – kromě toho, že odmítli volkslistu – se v politice neangažovali (jenom několik z nich bylo v meziválečném období členy polského skautu).
Úmrtní list Henryka Bujoka vystavený bludovickým amtskomisariátem v září 1944 a podepsaný Hansem Riedlem, kterému bylo svěřeno sestavení seznamu osob určených k zastřelení (Henryk Bujok kritéria nesplňoval, protože měl bydliště v Dolních Bludovicích) Zdroj: archív Bronislava Bujoka
Úmrtní list Teodora Warcopa, také občana Dolních Bludovic, 25.9.1944 Zdroj: archív Kristiny Jurčíkové-Warcopové
Hildegarda Pawlas Reakce „Střely“ na zprávu o pacifikaci Životic
Odpoledne kolem páté hodiny k nám přišel „Střela“. Otec s ním nemluvil, my se sestrou a matkou jsme neustále plakaly. Potom jsme mu vyprávěly, co se ráno stalo. Byl velmi dojatý, nemohl ani mluvit. Požádal Bronku, aby mu dala seznam zastřelených osob. Po několika dnech se vrátil a řekl, že od teď budou střílet na všechno v „šedých uniformách“, co se jen pohne. Konkrétně chtěli zlikvidovat Henryka Mokrosze a ještě několik známých četníků. Matka s Bronkou naléhavě žádaly, aby to nedělali, protože by tím vystavili nevinné lidi odvetě a pronásledování ze strany Němců, kteří byli stále ještě dost silní. Potom k nám „Střela“ přišel ještě několikrát a oznámil, že se přesouvají do żywieckých hor.