V sobotu pátého srpna roku 1944 si šedesátiletý Vincenc Chromik nachystal sváteční oblek a brzy ulehl, protože ráno měl jít hrát na varhany při mši.
Třiadvacetiletý Antek Piegrzymek se ve dvě v noci vrátil od své snoubenky z Albrechtic, kterou si měl brzy brát. Zůstal by u ní, ale nemohl. Ráno totiž slíbil opravit mlátičku v domě Guziurových, aby po čtrnácti propršených dnech mohli co nejrychleji započít se žněmi.
Jednatřicetiletý vdovec Adolf Wajner uložil tříměsíční dcerku. Žena mu zemřela před týdnem. Ještě že bydlel v domě s maminkou a rodinou své sestry. Jinak by na všechen žal i povinnosti zůstal sám.
Šestnáctiletý Zenon Kożusznik šel spát na půdu, protože chtěl využít mimořádného volna na šachtě a v neděli si přispat. Ranní hemžení v chalupě by mu to nedovolilo.
Jeho vrstevník Tadeusz Baron měl naprosto odlišný plán – chystal se s kamarády vyrazit co nejčasněji na kole do Beskyd, sbírat borůvky.
Oni a dalších jednatřicet mužů a chlapců ze Životic, Dolních Bludovic, Horní Suché, Dolní Suché a Těrlicka ulehli toho večera naposledy. Za čtyřiadvacet hodin budou mrtví; vhozeni do narychlo vykopané jámy na zrušeném židovském hřbitově v Orlové a zasypáni vápnem.
Karin Lednická, Životice. Obraz (po)zapomenuté tragédie [fragment]
Na životickou tragédii (nebo na jakoukoli obdobnou genocidní akci) lze nahlížet z různých perspektiv. Pro mne vždy bude nejvýznamnější pohled zdola, tedy prizmatem obyčejných lidí. Bývají to totiž namnoze právě oni, kdo nese nejtragičtější důsledky.
Pregnantně to vystihl slovenský spisovatel Ladislav Mňačko ve svém románu Smrt si říká Engelchen: „Nikdo to neřekl, nenapsal, nekonstatoval – a přece tomu tak je: kopaničář byl neznámým, tichým, nepatetickým hrdinou partyzánské války.“ S jeho slovy bezvýhradně souhlasím.
Zmíněná kniha je vlastně Mňačkovou literární omluvou obyvatelům osady Ploština, kde jeho partyzánská skupina nalezla na jaře roku 1945 útočiště. Jakmile se partyzáni stáhli, přišlo německé trestní komando: místní byli nahnáni do stavení a v nich zaživa upáleni. Mňačko i další členové skupiny si tuto tragédii kladli za vinu; mnozí z nich se s tím nedokázali vypořádat až do smrti. Pro Mňačka zůstala Ploština „doživotním stínem na duši“; hluboce litoval, že ploštinské obyvatele vystavili takovému riziku a tragickému konci.
A proč o tom píšu v souvislosti se životickou tragédií? Protože zde takovouto omluvu nebo přinejmenším slova lítosti zcela postrádám.
Co naopak opakovaně od rodin zavražděných slýchám, jsou slova o špatně provedené akci skupiny Józefa Kamińského, jež zavdala gestapu příčinu ke krvavé odvetě na lidech, kteří se až na jednu výjimku provinili jediným: nevzali si volkslistu, tedy neprojevili (alespoň naoko) ochotu stát se Němci. Nikdo by pozůstalým samozřejmě mrtvé nevrátil, ale jejich bolest by možná byla o trochu snesitelnější, kdyby velitel skupiny po válce vydal prohlášení, že prolité krve nevinných lidí lituje. Nestalo se to však.
Osobně to vnímám jako výraz neúcty k obětem a jejich rodinám.
Neúcty a necitlivosti se mnohým pozůstalým dostalo ve více ohledech.
Až se v některých případech zalykám bezmocí.
Například nad výpovědí dcery jednoho ze zavražděných mužů, která mi napsala, že při pietě v šedesátých letech jí nebylo dovoleno položit kytici, protože „nebyla na seznamu osob ke kladení věnců“.
Anebo nad arogancí úřadů, které vdovy po zavražděných mužích nutily podstupovat zbytečné (a emocionálně bolestné) administrativní úkony – musely opakovaně vyřizovat úmrtní listy, protože některé instituce odmítaly uznat platnost těch předchozích. Vdovy měly povinnost opatřit pro své poloosiřelé děti opatrovníka – a minimálně v jednom případě došlo k absurdní situaci, kdy se opatrovníkem stal muž, který za války kvůli volkslistě bojoval v uniformě wehrmachtu.
Pomiňme ale absurdity a vraťme se k aroganci státní správy, která lidem hluboce traumatizovaným utrpěnou ztrátou házela byrokratické klacky pod nohy. Jako by nebylo obecně známo, kdy a proč byli manželé životických vdov zavražděni. Jako by státní moc pochybovala o způsobilosti matek postarat se o své děti. Namísto pomoci přidělaná starost.
Zřejmě nejkřiklavější poválečná historická křivda postihla rodinu Isidora Mokrosze. S okupační mocí se Isidor v žádném ohledu nezapletl. Vyšel jejím požadavkům vstříc jen v jediném případě, to když si po brutálním nátlaku tehdejšího amtskomisaře Hartmanna vzal volkslistu, protože v opačném případě by rodina přišla o dům i živnost a velmi pravděpodobně by byli její členové odvlečeni do koncentračního tábora. Isidor byl kvůli zranění z první světové války částečný invalida; práci v dole, která se jako jediná nabízela coby alternativní obživa, by kvůli fyzické indispozici nezvládl.
Isidor a Žofie se tak přičlenili k více než sedmdesáti procentům obyvatel Těšínska, kteří se nechali zapsat do Německého národního soupisu. Podobně jako tisíce dalších za to zaplatili krutou cenu: jejich dva synové museli narukovat do wehrmachtu.
Zde si dovolím malou odbočku. Dodnes tu a tam zaznívají hlasy, které v pouhém přijetí volkslisty spatřují kolaboraci. To je však naprostý nesmysl: kdybychom tuto tezi přijali, vlastně bychom tvrdili, že s Němci spolupracovaly tři čtvrtiny obyvatel Těšínska. Šiřitelé této pomýlené verze zcela opomíjejí fakt, že k přijetí volkslisty vyzývala Poláky ve Slezsku jak exilová vláda, tak představitelé katolické církve, protože v tom spatřovali šanci, jak se lidé mohou zachránit.
Isidor si také pod nátlakem volkslistu vzal. Dále však zachovával nestrannost: nespolupracoval ani s okupační mocí, ani s odbojem. Do Isidorova hostince chodívali místní, protože v hospodě otevřeně kolaborujícího starosty (který na začátku okupace přijal jméno Heinrich Mokrosch) se scházely krajové nacistické špičky – a s těmi se obyčejný člověk za války potkávat samozřejmě nechtěl. Horní starostova hospoda byla pro nacisty, dolní Isidorova pro lidi ze Životic.
Isidor a Žofie Mokroszovi měli jediné přání: dožít se do konce války a dočkat se návratu obou synů.
Isidorovi se to nepodařilo. Po sérii akvizičních přepadení skupinou Józefa Kamińského už měli ve zboží manko tak velké, že by ho sotva odůvodnili při případné hospodářské kontrole: nepochybně by čelili
podezření, že podporují odboj, a za to byl jediný trest: smrt. Proto se Mokroszovi rozhodli přepadení 2. srpna 1944 nahlásit na četnické stanici v Bludovicích; 4. srpna přijelo trestný čin vyšetřovat těšínské gestapo.
Právě přítomnost vyšetřovatelů a jejich opilých nacistických kumpánů, které s sebou gestapáci do Isidorova hostince přivedli, byla pro Kamińského impulsem pro akci. Nijak připravenou, což se nevyhnutelně promítlo do způsobu jejího provedení.
Prvním mrtvým té noci (a tedy vůbec první civilní obětí ze Životic) byl Isidor Mokrosz, kterého na prahu jeho domu zastřelil některý člen odbojové skupiny – velmi pravděpodobně to byl Józef Kamiński, jak lze vyvodit z poválečné výpovědi jeho zástupce Augustyna Krótkého. Proč to udělal, to už se nikdy nedozvíme. Představuje to záhadu tím spíš, že krátce před tím nechal jít největšího místního kolaboranta, starostu Mokrosche.
Můžeme tento čin přičíst stresu, vypjatosti té chvíle. Snad.
V každém případě to byla naprosto zbytečná smrt nevinného člověka.
Namísto omluvy však po válce nastoupilo ostouzení. Přestože rehabilitační komise složená z místních lidí, v jejímž čele stál muž polské národnosti, Isidorovi jednomyslně vystavila Osvědčení o národní spolehlivosti (což je rovno bezvýhradnému prohlášení o jeho bezúhonnosti), začaly se v pozdějších letech objevovat lživé výroky o jeho „přátelení s nacisty“, ba dokonce o kolaboraci (sic!).
Žádný z těchto výroků se neopírá o jediný dokument.
Ovšem na jejich základě dostal Valdemar, domnělý „syn kolaboranta“, povolávací rozkaz do uranových dolů v Jáchymově, později zmírněný „jen“ na Pomocný technický prapor při dole President Gottwald. Jeho syn nemohl studovat. A jeho vnuci slýchali, že jsou příbuzní kolaboranta.
Dehonestaci Isidora a represe napřené vůči Isidorově rodině můžeme nazvat sekundární tragédií. Na základě dokumentů z polských i českých archivů lze všechna dřívější nařčení vyvrátit. Zdálo by se, že bude následovat omluva, ale namísto ní je onen hanebný výmysl některými lidmi stále udržován při životě.
Z úst jednoho z nich nedávno dokonce zazněl výrok, že „kolaborant je každý, kdo se přímo nepodílel na odboji, nebo mu alespoň nepomáhal“. Toto tvrzení je naprosto pomýlené ve všech ohledech: etymologicky, právně… a především morálně. Nelze přece člověku upřít základní lidské právo, tedy právo usilovat o záchranu života svého a své rodiny. Hrdinství nebo účast v odboji nelze na nikom nárokovat. A stejně tak nelze rozhodnutí nepodílet se na odboji označit za zbabělost. Chtít přežít je naprosto legitimní strategie. Za války i mimo ni.
„Buď mě zabijí jedni, nebo druzí,“ řekla Ludmiła Bajerová, když jí bratr Gabriel vyčetl, že poskytla úkryt členům Kamińského skupiny. Ludmilin bratr se po tomto rozhovoru snažil být maximálně opatrný, okamžitě se přestal se sestrou stýkat a dcerkám ve věku od dvou do dvanácti let zakázal vycházet za plot zahrady. Ani nejvyšší obezřetnost však nestačila: Gabriel Bajer, jeho žena i šestnáctiletý syn byli odvlečeni do koncentračního tábora a domů se nevrátili. V očích okupační moci se provinili příbuzenstvím s Ludmilou.
Jsem bytostně přesvědčena, že každý člověk má nezpochybnitelné právo zvolit za války strategii přežití. Měl na ni právo jak Isidor Mokrosz, tak Gabriel Bajer. Na základě čeho se je dnes někdo odvažuje soudit? Navzdory vší obezřetnosti zaplatili cenu nejvyšší – a přece by podle výše zmíněné definice měli být označeni za kolaboranty, protože nepomáhali odboji…
Odsoudit je jednoduché; vlastně nejjednodušší. Odsudek málokdy stojí na pečlivé a poučené úvaze; tíhne k černobílosti. Stejně tak tomu bylo po válce, kdy začal být vytvářen ideologicky podbarvený obraz tragédie, tak příznačný pro onu dobu. Vyrůstala jsem v Havířově, a tak si zřetelně pamatuji, jak nám na základní škole vyprávěli příběh o „hodných partyzánech, zlých Němcích… a jakýchsi mrtvých lidech“, kteří ovšem v tom příběhu dostali okrajovou roli, vlastně se stali jakousi stafáží.
Řekla bych, že v roce 2024 je nejvyšší čas od černobílosti upustit a předložit veřejnosti celou barevnou škálu. Pojďme začít mluvit o různých aspektech životických (a potažmo sušských, bludovických a těrlických) událostí, o odlišných perspektivách, o absurdních paradoxech války… o ambivalentnosti toho všeho.
Smutný fakt, že donedávna přetrvávala ve veřejném prostoru pouze jediná, navíc dosti tendenční verze, považuji za další vrstvu historického traumatu způsobeného rodinám obětí. Toto není moje domněnka; tuto větu slýchám právě od pozůstalých.
„Všichni na nás zapomněli,“ řekla mi dcera jednoho ze zastřelených před čtyřmi roky. „Konečně někdo napsal, jak se o tom u nás doma elou dobu mluvilo,“ slyšela jsem opakovaně na křtu své knihy Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie, který jsem pojala jako setkání všech rodin postižených touto tragédií. Znovu si v této souvislosti položme otázku, jestli má kdokoli z nás právo oponovat těmto lidem, nesoucím celoživotní trauma. Není zpochybňování vzpomínek postižených rodin daleko za hranicí toho, co lze považovat za morální?
S drtivou většinou pamětníků přede mnou nikdy nikdo nemluvil. Při každoroční pietě donedávna sedávali či stáli na krajnici u cesty, stranou od středu dění. Nikdo z nich nebývá mezi smutečními řečníky. Květiny na hrob svých blízkých pokládají až mezi posledními. S hořkostí komentují zastaralost muzejní expozice. S oprávněným rozčilením se pozastavují nad tím, že tragédie, která postihla jejich rodinu, není s dostatečnou důstojností upomínána v průběhu celého roku. Že není akcentová-
no to nejvýznamnější.
Co považují za nejvýznamnější? Samozřejmě zmařené životy svých předků – nejen těch zavražděných, ale i těch, kteří se museli potýkat s četnými těžkostmi posléze. Příbuzná jednoho ze zastřelených mužů se mnou onehdy stála před muzejní vitrínou, v níž jsou fotografie, a téměř s pláčem řekla: „K čemu tohle je? Vždyť to vypadá spíš jako maturitní tablo, ze kterého se nikdo nedozví, kdo ti lidé byli“.
Není v tomto názoru osamělá. I já s ní naprosto souhlasím. Protože jak už zaznělo – ti zavraždění muži a chlapci a jejich pozůstalí jsou největší hrdinové partyzánské (nebo jakékoli jiné odbojové) války. Pojďme k jejich památce přistupovat s náležitou úctou, bez ideologicky zabarvených výroků. Uchovávejme v paměti, kým byli, podobně jako jsem některé z nich v naprosté stručnosti představila v úvodu tohoto článku.
To je totiž nejvíc, co pro uctění jejich památky můžeme udělat. Nepřipomínejme si pouze jejich smrt, ale především život: jaký byl i jaký mohl být, kdyby se to tenkrát nestalo.